"Jo."

"Dokud si sám nepřečteš lékařskou zprávu, že svědek umřel, tak nesmíš připustit, aby s ním Ullholm promluvil jediné slovo."
A za druhé: že ten proud slov musí nějakým způsobem zastavit.
Nakonec dospěl k jakémusi teoretickému řešení. Použito v praxi vypadalo následovně: Ullholm právě uzavřel jeden ze svých zásadních výkladů takto:
"Je ovšem naprosto samozřejmou věcí, že i když jsem jako soukromá osoba konzervativec, jako občan svobodné, demokratické země ani v nejmenším nerozlišuju lidi třeba podle barvy pleti, rasy nebo politického přesvědčení. Ovšem na druhé straně uvaž sám, kam by to vedlo, kdyby se to v policejním sboru hemžilo židy a socialisty. Doufám, že mi rozumíš?"
A tehdy si Rönn pod rouškou, kterou měl na ústech, skromně odkašlal a řekl:
"No, jenomže já jsem vlastně taky... socialista." Cože?"
Nastalo hrobové ticho a Ullholm popošel k oknu. Do této chvíle už tam prostál dvě hodiny. Přísným okem vyhlížel na svět a jeho zlobu, která ho všude obklopovala.
Schwerin byl operován třikrát. Vyndali mu z těla obě kulky, ani jeden z ošetřujících lékařů se netvářil nadějně a na Rönnovy opatrné otázky odpovídali všichni pokrčením ramen.
Asi tak před čtvrt hodinou však jeden z chirurgů přišel do izolační místnosti a řekl:
"Pokud se vůbec probere; mělo by k tomu dojít teď. Během půl hodiny."
"A má naději?"